Naše tělo je v podstatě jakýsi vesmír či zeměkoule v malém: je složeno z týchž látek, které nacházíme na této planetě, z týchž prvků, které vznikly v nitru dávno vyhaslých hvězd. Nejvíce je v našem těle vody, tedy kyslíku a vodíku, pak nějaký uhlík, dusík, křemík, a dokonce i železo. Máme blízko k prachu této Země, a přece jsme od něj, dokud jsme naživu, zároveň nekonečně daleko.

Nezbývá než žasnout: vždyť i neživá látka, jakou je například voda, má vlastnosti, které nelze označit jinak než jako zázračné. Propast mezi nejsložitější molekulou neživé látky a nejjednodušší buňkou živého organismu je podobně nekonečná jako propast mezi velmi inteligentními živými tvory a lidmi.
Svému psu říkáme jménem, ale nikdy mu neříkáme: "Jmenuji se Jan a budeme si tykat". Víme, že nás tento tvor nejen poslouchá, protože hierarchie smečky je mu vrozena, ale dokonce nás dokáže – svým způsobem – mít i rád. Víme, že můžeme mluvit my k němu, ale on nikdy nebude mluvit k nám. Pes není schopen přesáhnout sám sebe a představit si náš svět. Pes nás není schopen...
Ze všech tvorů jen člověk dokáže myslet za hranice svých schopností. Tušit velikost tajemství, které ho přesahuje a žasnout před nepoznatelným a nepochopitelným. Žasnout před Tajemstvím, o němž ví pouze to, že je, ale o němž neví, co skrývá. Již starověcí filosofové byli uchváceni zjištěním, že člověk je – slovy svatého Augustina: „capax Dei“, schopen Boha. Jen člověk je schopen jednat svobodně, a přijímat v každé situaci individuální volbu. Jen člověk má schopnost sám sebe zdokonalit nebo sám sebe zničit.
Není pochyb o tom, že všechno, co je, má také nějaký účel. Tak je tomu i s naší schopností Boha. Jestliže jenom nám, lidem, byla dána tato prokazatelná výsada tušení velikosti a smyslu řádu světa, jestliže jen my, lidé, dokážeme rozlišovat mezi dobrem a zlem, zcela jistě tomu tak není proto, abychom tuto výsadu použili sami proti sobě. Povinnost užívání naší schopnosti Boha ke konání dobra se projevuje tím naléhavěji, čím nelidštějším a nebezpečnějším se stává svět, v němž žijeme.
Co když mnohé z nás nepřesvědčí ani tato logika? Pak je tu ještě osvědčené pravidlo: „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch). Přes všechnu nejistotu a nedostatečnost lidského poznání je možné, účelné, a dokonce i nutné, aby se ti z nás, kteří o Bohu pochybují, ve svých pochybnostech přiklonili ve prospěch životního postoje příznivého nejen pro nás samotné, ale pro všechny lidi přítomné i budoucí. Aby přijali alespoň svou schopnost Boha.
Nikoli jako výsadu bezohledného vladaře, který může všechno – včetně zničení sebe sama – ale jako závazek, úkol a povinnost sloužit dobru a konat dobro. Protože jinak zde nemusí zanedlouho zůstat už nikdo, kdo by alespoň povzdechl: " Jak podivuhodní tvorové žili na oné podivuhodné planetě! "